A je to tady...

Tak jako každý rok jsme doma vytáhli baňky a chystali se ozdobit strom. Ale ještě předtím, než barevné koule splní své každoroční poslaní jsem je poprosil, aby mi stály modelem:-)

Reality dream show...

...reality show, která tě sleduje. Motto, jenž známe asi všichni. A dnes v noci jsem se přesvědčil o tom, že jsem "fenoménem" reality-show celkem ovlivněn.

Zdál se mi totiž zajímavý sen. Byl jsem účastníkem zmiňované šarády, ale bylo to opravdu zvláštní, protože jsem tam s ostatními účastníky nebydlel ve vile, ale v telocvičně. Sen měl ještě jednu zvláštnost. "Hrál" jsem v něm dvojroli. V roli č. 1 jsem to nebyl já. Vypadal jsem úplně jinak a jinak jsem taky přemýšlel. Prostě úplně cizí člověk. V roli č. 2 jsem už účinkoval já. Ale popořadě...

Byl jsem do tělocvičny vpuštěn v průběhu soutěže. Došlo k tomu tak, že můj bohatý(škoda, že to byl jen sen:-)) tatík mi to prostě zařídil. Seznámil jsem se s ostatními soutěžícími a lehl si na žiněnku. Uběhly zhruba dva dny a ja tam pořád ležel a s nikým ani moc nekomunikoval. Byl jsem pořád ve stresu a neustále jsem čučel do těch kamer, které tam byly opravdu všude. Po nějaké době jsem zkusil otevřít dvěře a ony šly bez problému otevřít. Vyšel jsem ven a pobíhal chodbách televize. Bohužel jsem věděl, že když mě někdo spatří, moje účinkování v soutěži skončí.

Šel jsem vždy jen do kuchyňky, ve které jsem se najedl. Potom jsem se zase vrátil do tělocvičny a tvářil jsem se, jako by se nic nedělo. Tak se to opakovalo nějakou dobu. Vždy mi to prošlo a to mě nenechalo klidným. Produkce si toho musí všimnout, napadlo mne, vždyť jsou všude kamery. Ale nic se nedělo. A nadešlo zúčtování.....

V tomto momentu se můj sen přelil do zmiňované druhé role. Do mne...

V průběhu reality-show k nám poslali nového soutěžícího. Po chvíli jsem poznali syna jednoho z největších sponzorů celé soutěže. Z nikým se moc nebavil a po pár dnech jsem si uvědomil, že vždy, když máme plnit úkol, za který bylo většinou jídlo, zmizel. A tak to šlo pořád. Mělo nadejít zúčotvání a já jsem dostal strach, že půjdu právě já, protože jsem byl celkem nevýrazný tip. Naštvalo mě, že to tomu snobskému parchantovi tak prochází a tušil jsem, že to celé nejspíš vyhraje...

V tomto momentu jsem přestal sen prožívat jako děj, nýbrž jako sled myšlenkových toků, které mi běhaly v hlavě. Byl to vztek, nervozita, ale hlavně neústálý stres z kamer, které mě sledovali při každém pohybu.

Pak mě probudil zvonek budíku.

Bohudík.

Volání do nebes...

Zajímavé... Včera jsem se odhodlával napsat o tom, že přesto že začal prosinec, venku to vypadá jako na jaře. Svítící slunce, obleva, no prostě začátek jara. Ale čas mi nakonec nedovolil dokončit článek. Myšlenka byla stále v mé hlavě a já jsem v duchu klel, protože představa Vánoc na blátě není podle mého gusta. Zničeho nic začalo pršet. No skvělé, napadlo mě, škoda, že za počasí nemůžu nikomu vynadat. Tak jsem aspoň v duchu volal své stížnosti do "nebes".

Za pár chvil se déšť proměnil v sníh a něžilo a sněžilo...

Odpoledne jsem jel na hokej. Čekal jsem na Karla před barákem a pořád hustě sněžilo. Cestou do Vitkovic jsme jeli snad třicítkou, neboť sníh úplně ohromil dopravu. Karel říkal, že v rádiu hlásili, že má sněžit celou noc. A opravdu. Dneska ráno jsem se probudil a venku byla jednotná vrstva nového sněhu. Samozřejmě pořád hustě sněžilo. Až teď kolem deváté si dali tam "nahoře" pauzičku, protože přestalo sypat.

No, snad tem sníh vydrží a my budem prožívat krásné a bílé Vánoce...

Makrální abstrakce...part II.

Měl jsem dlouhou chvíli... Začal jsem běhat po bytě a hledat, co bych mohl vyfotit. Nakonec jsem volil tento experiment.

Tak to mi hlava nebere...

Dneska jsem si na serveru Novinky.cz přečetl článek o tom, jak dva 17-ti letí mladíci, kteří jsou vyznavači nějakého kultu vikingů, pobodali staršího studenta. Mělo jít o napodobení náboženského obětního rituálu. Útočníci si vše nahrávali na videokameru. Všichni tři chodí na jedno plzeňské gymnázium.

Tak tohle se mi snad zdá, jde o špatný vtip, napadlo mě po přečtení článku, ale opak je pravdou, jde o tvrdou realitu dnešní doby. Zdá se, že v této době lidský život nemá žádnou cenu.

Začal jsem uvažovat o trestu, který by byl roven jejich činu. Zavřít do basy? Nebo psychiatrické lečebny? Nevím, jsem ovšem zvědav, jak celý tento případ dopadne.

Každopádně se půjdu poohlédnou po cenách slzných plynů, pro případ, že by si mě někdo vybral jako obětního beránka.

Zima oknem shlédnutá...

Včera jsem ráno vstal asi okolo osmé hodiny a nestačil jsem se divit. Venku byla několikacentimetrová vrstva nového sněhu.

Dneska jsem se odhodlal, že vyzkouším fotit sníh, protože fotím teprve od května a tudíž jsem zimu ani sníh fotit ani nemohl. Jelikož se mému línemu já nechtělo vytáhnout paty z domu, snímal jenom z okna. Zde jsou mé první zimní záběry "oknem" shlédnuté.

Darts...

Včera jsem si koupil elektronické šipky. Tak a teď se všichni hospodští šipkaři těšte... Více fotek najdete na BifoChi webu.

Ostrava (bílo)černá...

Ostravo Ostravo město mezi městy hořké moje štěstí Ostravo Ostravo černá hvězdo nad hlavou

Pámbů rozdal jiným městům všecku krásu parníky na řekách a dámy všité do atlasu

Ostravo Ostravo černá hvězdo nad hlavou

Ostravo Ostravo kde jsem oči nechal když jsem k tobě spěchal Ostravo Ostravo černá hvězdo nad hlavou

Ať mě moje nohy nesly kam mě nesly ptáci na obloze jenom jednu cestu kreslí Ostravo Ostravo srdce rudé zpečetěný osude

(Jaromír Nohavica)

Podzim ostravský...part II.

V pátek jsme byli s kamarádem fotit v třebovickém parku. Byl teplý a slunečný den. Mimo nádherné podzimní atmosféry, kterou jsem se snažil zachytit, jsem fotil Marwa v >>akci<<. Moc mě totiž láká reportážní foto. Jak mu dopadly jeho fotky se můžete podívat na jeho deníku.

Podzim ostravský...

Babí léto?

Příroda svými barvami vymalovala stromy do líbivých barev. Je zde. Podzim...

Roční období, které jsem až donedávna neměl příliš v lásce. Ale od chvíle, kdy mám foťák se na podzim celkem těším. Období dlouhých stínů, větru a plýskanic. Ovšem podzim dnešních dnů je nějaký zvláštní. Kupříkladu dnes bylo okolo 18 stupňů. A to je na konec října celkem dost. Že by se nám babí léto opozdilo?

Život hmyzu...

Dneska jsem uvažoval nad složitostí dnešní doby. Nic nelze vytvořit či udělat jednoduše. Mám pocit, že většinou člověk vyhledává tu nejsložitější možnou cestu nebo metodu. A stačí si vzít příklad z "primitivního" hmyzu. Uvozovky jsou zde záměrně. V časopisu Koktejl 2/2005 jsem totiž četl zajímavý článek o mravencích rudu Atta a Acromyrmex. Tito mravenci totiž pěstují bílou houbu. Jejich velké mraveniště může mít přes 400 plantáží této houby, které fungují jako dokonalé výrobní linky. Mravenci ve svém podzemním království mají dokonce jednoduchou klimatizaci, která na těchto plantážích udržuju stálou teplotu. Někdy si opravdu stačí pouze více všímat a brát si příklady z přírody, nemyslíte?

Pohled do budoucnosti...

Kamarád mi poslal emailem prezentaci. Znáte to. Většinou si je ani neprohlédnu do konce a okamžitě je mažu, jelikož prezentace o štěstí, lásce jsou pro mě opravdu nepodstatné.Ale tahle mě opravdu dostala...

Dokument byl údajně publikovaný časopisem "Crónica de los Tiempos" v dubnu 2002.

Tady je:

>> Píše se rok 2070. Brzy mi bude 50 let, ale vypadám spíš na 85. Mám vážné problémy s ledvinami, protože piji moc málo. A vím, že času mi už moc nezbývá.

V naší společnosti jsem jedním z nejstarších. Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo 5 let. Vše bylo úplně jiné. V parcích jsme mívali stromy, u domů zahrady a já si mohl užívat koupele, kdykoliv jsem mohl zůstat pod sprchou třeba hodinu. Nyní používáme ručníky navlhčené v různých minerálních olejíčkách, abychom si mohli očistit kůži.Dříve se všechny ženy dříve chlubily svými krásnými vlasy. Nyní musíme hlavy v čistotě udržovat bez použití vody. Dříve můj otec myl auto vodou, která volně přitékala z hadice. Dnešní děti nemohou uvěřit, že by se voda používala takovým způsobem.

Vzpomínám na mnoho cedulí „ŠETŘI VODOU“, Jenže si jich nikdo nevšímal, mysleli jsme, že zásoby vody jsou nekonečné.Dnes jsou všechny řeky, nádrže, rybníky a potoky nevratně znečištěny nebo vysušeny. Nekonečné pouště vytvářejí krajinu, která nás obklopuje ze všech stran. Žaludeční infekce a nemoci pokožky a močových cest jsou hlavní příčiny úmrtí těchto dnů. Průmysl je paralyzován a nezaměstnanost dramaticky stoupá. Továrny na odsolování jsou hlavními zdroji pracovních míst a platí nás v nich pitnou vodou namísto penězi. Přepady kvůli hrnku vody v osamocených domech jsou běžné. Strava je z 80% syntetická.

Dříve bylo doporučené množství vody pro dospělou osobu na jeden den osm sklenic vody.Dnes mohu pít jen půl sklenice. Ropa je dnes nedůležitá, jen zvyšuje množství odpadu; a my se musíme vrátit k suchým záchodům jako v minulém století, protože splachovadla se nedají pro nedostatek vody používat.

Obraz společnosti je jak z hororu, těla jsou zesláblá, svraštělá dehydratací, plná zranění kůže způsobených ultrafialovými paprsky, které slábnoucí vrstva ozónu v atmosféře není schopná odfiltrovat. Následkem vypadá pokožka dvacetiletého, jako kdyby mu bylo čtyřicet let.. Vědci dál bádají, ale možné řešení není na obzoru. Vodu nelze vyrábět, stejně jako kyslík, jehož množství klesá v důsledku absence stromů. To ovšem snižuje intelektuální koeficient nových generací.U mnoha osob se mění se morfologie spermat. Následkem toho se rodí mnoho dětí postižených, mutacemi a deformacemi.

Vláda vybírá poplatek za vzduch, který dýcháme, 137 m3 na den a dospělého obyvatele. Občané, kteří nemohou platit, jsou odsunuti do „větraných zón, které jsou vybaveny obřími ventilačními mechanismy, které fungují na solární energii. Kvalita není moc dobrá, ale dýchat se tam dá…Průměrný věk je 35 let. V některých zemích ještě zbývají koridory vegetace se zbytky řek, které jsou hlídány tamními armádami. Z vody se stal poklad vzácnější než zlato či diamanty. Naproti tomu tady u nás nejsou stromy, protože tu nikdy neprší, a když zaznamenáme nějaké srážky, jedná se o deště kyselé. Běh ročních období byl zásadně narušen atomovými zkouškami a znečišťujícím průmyslem XX. století. Tenkrát nám radili, abychom šetřili životní prostředí, ale nikdo si toho nevšímal.

Když mě má dcerka prosí, abych jí povídal, jaké to bylo, když jsem byl mlád, popisuji jí, jak krásné byly lesy. Povídám jí o dešti, o květinách a jak to bylo příjemné, že jsme se mohli koupat a chytat ryby v řekách a přehradách a pít vodu, kolik se nám jí zachtělo. A jak zdraví byli lidé. A ona se mě ptá: >Tatínku, proč došla voda?<

V tu chvíli cítím, jak se mi sevře hrdlo.Nemohu se zbavit pocitu viny, protože patřím ke generaci, která dokončila zničení přírodního prostředí či prostě nedbala na zřetel žádné rady. Naše děti nyní platí příliš vysokou cenu…

Upřímně řečeno, nevěřím, že život na Zemi bude možný ještě nějak příliš dlouho, protože destrukce přírodního prostředí překročila bod nenávratnosti.

Jak moc bych si přál vrátit se zpět do minulosti a nechat lidstvo, aby tohle všechno pochopilo když ještě byl čas udělat něco pro záchranu naší planety Země !<<

Tak co? Myslíte si, že se jedná pouze o sci-fi? Podle mě je tohle hodně věrný obraz let budoucích.

Začněme uvažovat, co po nás jednou zbude, v čem budou muset žít příští generace. A nebo je nám to skutečně jedno a přivedeme tento svět do záhuby? Jsme na "nejlepší" cestě... Text dopisu: revista "Crónica de los Tiempos“, de abril de 2002.

Makrální abstrakce...