.::Chiko´s foto&ideas::.: října 2005

Dneska jsem uvažoval nad složitostí dnešní doby. Nic nelze vytvořit či udělat jednoduše. Mám pocit, že většinou člověk vyhledává tu nejsložitější možnou cestu nebo metodu. A stačí si vzít příklad z "primitivního" hmyzu. Uvozovky jsou zde záměrně. V časopisu Koktejl 2/2005 jsem totiž četl zajímavý článek o mravencích rudu Atta a Acromyrmex. Tito mravenci totiž pěstují bílou houbu. Jejich velké mraveniště může mít přes 400 plantáží této houby, které fungují jako dokonalé výrobní linky. Mravenci ve svém podzemním království mají dokonce jednoduchou klimatizaci, která na těchto plantážích udržuju stálou teplotu. Někdy si opravdu stačí pouze více všímat a brát si příklady z přírody, nemyslíte?

Kamarád mi poslal emailem prezentaci. Znáte to. Většinou si je ani neprohlédnu do konce a okamžitě je mažu, jelikož prezentace o štěstí, lásce jsou pro mě opravdu nepodstatné.Ale tahle mě opravdu dostala...

Dokument byl údajně publikovaný časopisem "Crónica de los Tiempos" v dubnu 2002.

Tady je:

>> Píše se rok 2070. Brzy mi bude 50 let, ale vypadám spíš na 85. Mám vážné problémy s ledvinami, protože piji moc málo. A vím, že času mi už moc nezbývá.

V naší společnosti jsem jedním z nejstarších. Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo 5 let. Vše bylo úplně jiné. V parcích jsme mívali stromy, u domů zahrady a já si mohl užívat koupele, kdykoliv jsem mohl zůstat pod sprchou třeba hodinu. Nyní používáme ručníky navlhčené v různých minerálních olejíčkách, abychom si mohli očistit kůži.Dříve se všechny ženy dříve chlubily svými krásnými vlasy. Nyní musíme hlavy v čistotě udržovat bez použití vody. Dříve můj otec myl auto vodou, která volně přitékala z hadice. Dnešní děti nemohou uvěřit, že by se voda používala takovým způsobem.

Vzpomínám na mnoho cedulí „ŠETŘI VODOU“, Jenže si jich nikdo nevšímal, mysleli jsme, že zásoby vody jsou nekonečné.Dnes jsou všechny řeky, nádrže, rybníky a potoky nevratně znečištěny nebo vysušeny. Nekonečné pouště vytvářejí krajinu, která nás obklopuje ze všech stran. Žaludeční infekce a nemoci pokožky a močových cest jsou hlavní příčiny úmrtí těchto dnů. Průmysl je paralyzován a nezaměstnanost dramaticky stoupá. Továrny na odsolování jsou hlavními zdroji pracovních míst a platí nás v nich pitnou vodou namísto penězi. Přepady kvůli hrnku vody v osamocených domech jsou běžné. Strava je z 80% syntetická.

Dříve bylo doporučené množství vody pro dospělou osobu na jeden den osm sklenic vody.Dnes mohu pít jen půl sklenice. Ropa je dnes nedůležitá, jen zvyšuje množství odpadu; a my se musíme vrátit k suchým záchodům jako v minulém století, protože splachovadla se nedají pro nedostatek vody používat.

Obraz společnosti je jak z hororu, těla jsou zesláblá, svraštělá dehydratací, plná zranění kůže způsobených ultrafialovými paprsky, které slábnoucí vrstva ozónu v atmosféře není schopná odfiltrovat. Následkem vypadá pokožka dvacetiletého, jako kdyby mu bylo čtyřicet let.. Vědci dál bádají, ale možné řešení není na obzoru. Vodu nelze vyrábět, stejně jako kyslík, jehož množství klesá v důsledku absence stromů. To ovšem snižuje intelektuální koeficient nových generací.U mnoha osob se mění se morfologie spermat. Následkem toho se rodí mnoho dětí postižených, mutacemi a deformacemi.

Vláda vybírá poplatek za vzduch, který dýcháme, 137 m3 na den a dospělého obyvatele. Občané, kteří nemohou platit, jsou odsunuti do „větraných zón, které jsou vybaveny obřími ventilačními mechanismy, které fungují na solární energii. Kvalita není moc dobrá, ale dýchat se tam dá…Průměrný věk je 35 let. V některých zemích ještě zbývají koridory vegetace se zbytky řek, které jsou hlídány tamními armádami. Z vody se stal poklad vzácnější než zlato či diamanty. Naproti tomu tady u nás nejsou stromy, protože tu nikdy neprší, a když zaznamenáme nějaké srážky, jedná se o deště kyselé. Běh ročních období byl zásadně narušen atomovými zkouškami a znečišťujícím průmyslem XX. století. Tenkrát nám radili, abychom šetřili životní prostředí, ale nikdo si toho nevšímal.

Když mě má dcerka prosí, abych jí povídal, jaké to bylo, když jsem byl mlád, popisuji jí, jak krásné byly lesy. Povídám jí o dešti, o květinách a jak to bylo příjemné, že jsme se mohli koupat a chytat ryby v řekách a přehradách a pít vodu, kolik se nám jí zachtělo. A jak zdraví byli lidé. A ona se mě ptá: >Tatínku, proč došla voda?<

V tu chvíli cítím, jak se mi sevře hrdlo.Nemohu se zbavit pocitu viny, protože patřím ke generaci, která dokončila zničení přírodního prostředí či prostě nedbala na zřetel žádné rady. Naše děti nyní platí příliš vysokou cenu…

Upřímně řečeno, nevěřím, že život na Zemi bude možný ještě nějak příliš dlouho, protože destrukce přírodního prostředí překročila bod nenávratnosti.

Jak moc bych si přál vrátit se zpět do minulosti a nechat lidstvo, aby tohle všechno pochopilo když ještě byl čas udělat něco pro záchranu naší planety Země !<<

Tak co? Myslíte si, že se jedná pouze o sci-fi? Podle mě je tohle hodně věrný obraz let budoucích.

Začněme uvažovat, co po nás jednou zbude, v čem budou muset žít příští generace. A nebo je nám to skutečně jedno a přivedeme tento svět do záhuby? Jsme na "nejlepší" cestě... Text dopisu: revista "Crónica de los Tiempos“, de abril de 2002.